Dobrovolnická mise 2013 - Část III, klášter

Část III, klášter

Chvilku jsme jen zírali co to a kdy kde co a nakonec sebrali odvahu a bágly a šli nahoru. Nejdříve na nás všichni koukali co mi to tam, ale tak nějak "dav ví všechno" nás nakonec zařadili k "těm Čechům co tam občas něco dělají" (asi zaslechli klíčové slovo Dalibor) a začalo vřelé uvítání, následované ubytováním a ukončené komplikovaným seznámením s týmem restaurátorů.
Po vydrhnutí kumbálku a kuchyně jsme se přesunuli ubytovat na střechu s nadějí, že do rána se prach v pokoji usadí. Tahle náhoda nám zajistila nezapomenutelný zážitek v podobě nejkrásnější oblohy, co jsem kdy viděl (ať jsou dny sebe jasnější, večery bývají jasné jen výjimečně a tento pohled se nám víckrát nevyjevil). Ráno jsme se nastěhovali do pokojíku a začali zjišťovat co a jak výstavka, co a jak natírání, vymyslet jak vylepsit "prostor pro Evropany" a co a jak internet. S prvními dvěma nám vehementně pomáhaly indické studentky restaurátorství Wadzi a ukecanější Noori. Bez nich by komunikace s mnichy byla vskutku komplikovaná.

Zdánlivě nejjednodušší úkol - vylepšení našeho zázemi - se nám nepovedl. Ukázalo se že je to práce na plný úvazek, s mnohým plánováním a přípravami už v ČR, a pevnou rukou nad celým kolektivem. Ač se to při pohledu z okna nezdá, pořád je to centrální asie se všemi chorobami co k ní při troše smůly patří. Více než o sebe, je však potřeba se obávat dopadu jaký  naše kultura má na klášter a okolí. Západní kultura generuje obrovského množství odpadu, který pak (podle mnohých) "záhadně mizí", s trochou uvědomnění se recykluje. Indie recyklaci v malém  nezná, a tak zapadlý kousek světa jakým je Diskit už vůbec ne.  Zázreakem je sběrný dvůr kovu přimo v Diskitu, ale jakýkoliv jiný než organický (ten požerou okolní stáda nebo se dá založit kompost) a spalitelný (maximálně papír neb probíhá na ohýnku před klášterem a popel (a hlavně nespálené zbytky) se háže do řeky) odpad je v celém ladakhu zcela nezničitelný. Každý turista a Evropan (i ten který se za turistu nepovažuje) především by měl přiložit svoji ruku k dílu a co doveze (a snad i koupí!) by si měl i odvézt do Evropy (A praštit přez ruce každého kdo něco pohodí na zem). V souladu s tím by se měli měly být upraveny i prostory evropanů v klášteře, ale jak píšu není to lehký úkol.  A a ni mniši mu pořádně nerozumí, neb tímto neduhem netrpí.  Upřímně jsem se vedle úzkostlivé hygieny mnichů (a to jak o sebe, tak o kuchyni) styděl za všechny Evropany (a to hlavně za projíždějící turisty – i když pravda někteří z nich věděli k čemu je odpadkový koš) . Chjo chjo. Na net mi překvapivě stačila angličtina a po několika (několikadenních) výpravách byl poskytovatel jasný.
První ze všeho jsme vyrobili výstavu. Činnost to byla vskutku zábavná, neb mniši se na sebe prostě rádi koukají na fotkách. Takže nám pořád koukali přes rameno kdy a kde to sakreš vlastně pověsíme. A jak jsme pověsili všechno, nahrnula se tam půlka kláštera a všichni ukazovali a spokojeně se pochechtávali. Večer přišla velká vichřice a půlka obrázků (všechny, na které jsme znovupoužili staré provázky) odletěla. Ráno jsme staré provázky nahradili pro tento účel koupeným silonovým, vichřici, která přišla ob den už celá výstavka vydržela s bez problémů.

S natíráním už to bylo horší. Obecně jsme se báli, že chemické barvy mohou klášteru uškodit, takže jsme hledali místo, kde případná škoda nebude tak na očích, a hlavně, kde by ta barva opravdu mohla posloužit. Druhá potíž byla červená. Hned po letmém průzkumu jsme zjistili, že ten odstín je prostě špatný. Chtělo to trošku diplomacie, ale nakonec se taková místa našla. A s náležitým uspokojením můžu nahlásit, že ta bílá se fakt povedla. Navíc je v místě, kam opravdu hodně teče, takže snad i podrží.

Zato červenou jsme zbabrali. Kvůli touze vyzkoušet ji na co nejvíce površích, jsme natřeli i co jsme neměli a barva nám nevyšla na celou plánovanou plochu:( Ani odstín navíc neseděl. Šak koukněte sami na obrázky...

S výstavkou je spojena ještě veselá událost rozdávání fotek. Za svých několik výprav nashromáždil doktor Lebloch spoustu fotografií svých přátel mnichů. A protože ví jak rádi mají obrázky, tak po nás pěknou hromádku poslal. Rozdávání se ujali Norri s Wadzi (neb aspoň vědeli kdo je kdo a uměli volat jejich jazykem) a úspěch byl veliký. Všichni chtěi! Kdo nedostal byl smutný. Kdo dostal se veselil, kdo ddostal dvě podělil toho smutného. Nkonec měli radost všichni. Když už nic nedostali sebe, tak alespoň  z obrázků s kolegy:)

Po vyjednání podmínek u poskytovatele (500 Rs na měsíc, předplaceno na tři měsíce) a domluvení se na podmínkách s gondogem (net zamčený v zimní modlitebně a podepsání předávacího protokolu na anténky a počítač) to už stačilo nainstalovat. Jednu anténu k providerovi do hromady jačího... paliva a druhou na střechu nad zimní modlitebnu. Zatížit kabely a vuala - ono to jelo! Připomnělo mi to onu slavnou chvíli "queen Elizabeth is sending first e-mail",

 ale vážně to fungovalo. Z výpadku (jak netu tak proudu) se to vzpamatovávalo rychle a mniši po zaškolení (za dva dny výuky už se zvládli přihlásit do systému) opravdu zvládli poslat mejl! Jen to chtělo roztrhat tutoriál a napsat nový :).

Průběžně s výše uvedenými činnostmi jsme se snažili vylepšit prostory Evropanů - v kuchyňce závěsné poličky na zeleninu (po zemi se občas proběhne centimetrová rybenka či horší neřád), třídění odpadu - spalitelný, biologický (na odvoz do Diskitu oslům a kravám) a nezlikvidovatelný, který jsme na konci pobytu naložili do auta a odvezli do Lehu. Tam mají (prý - čili spíše velká skládka) aspoň spalovnu. A samozřejmě sehnat uzavíratelné nádobky na věci alá cukr a sůl, aby po tom v noci nelezly rybenky, mouchy, a kdo ví co
Ani úkol "starat se o restaurátory" neupadl v zapomnění a snažili jsme se denně jezdit do Diskitu pro zásoby (což vážně komplikovali i mniši, kteří vždycky náhodně něco ukuchtili, a některé suroviny další den nepřežily:(). Ale za jídlo od mnichů to stálo - teda dokud bylo přejité teplem :).

mníšek na zádušním obědě

Slavnostní večeře na naši počest.... snad zaslouženě:)