Dobrovolnická mise 2013 - Část IV, kopec

Část IV, kopec

Na kterou šestitisícovku se vydáme nebylo vůbec jasné. Od nápadu pronajmout si oslíka a jít na nějakou vzdálenější (pronajmutí oslíka je celkem běžná věc, ovšem realizace zas tak jednoduchá není), přes šílené nápady vylézt na Saser Kangri, to skončilo pohodlnou šestitisícovkou nad klášterem - Telthop. V polovině "pobytu v klášteře" jsme se vydali prozkoumat terén, jestli vůbec bude Telthop dosažitelný. Nad klášterem stoupá pastevecká stezka a za nějakých 7 hodin po ní člověk dojde až do sedla (dřive tam začínal ledovec) v přibližně 5 000 m, odkud se dá odhadnout "že to nahoru půjde". Počasí bylo ten den milosrdné a slunce začalo pálit až po cestě dolů.

Pak jednoho dne nadešel den D, sbalili jsme batůžky a ve 4 ráno vyrazili do 5 500 postavit "base camp". Počasí bylo opět milosrdné - až příliš! V poledne začlo sněžit. A prakticky už nepřestalo. Za týden i pastevci došli k závěru, že zima je tu a sehnali ovce a kozy (přes klášter - je těžké si přestavit tisícihlavé stádo koz a ovcí probíhající klášterem - a vidět to (a hledat zaběhnuté kousky) vážně stojí za to :) do údolí.

Jen jaci zůstali na hoře (a mi doufali, že dolů nepůjdou přes nás). Druhý den výstupu jsme jen tak na lehko stoupali "kam až to půjde". Hanka mi začala odcházet na nedostatek kyslíku a jídla už po 200 výškových metrech, a já sám se vyfuněl tak do 6000 jen abych zjistil, že na Telthop to je ještě zatraceně daleko.

Rychle zpět do stanu, umělé dýchání Hance a doufání, že ráno snad bude počasí umírněnější. Počasí třetího dne rozhodně umírněnější nebylo a mokrý sníh a kroupy řídce padaly pořád dál. Tak jsme vzali cepíny a lano a šli na vrchol. Tentokrát jsme dali přes 6000 oba, a onen bezejmenný vrcholek, ze kterého jsme viděli přímou cestu k vrcholu můžeme označit za „náš“ vrchol. Hanka mrtvolka, já ještě kousek popošel, jen abych zjistil že na to, aby padl vrchol, je potřeba posunout base camp. A sněžilo a kroupilo– řídce, ale pořád. Otázka, jestli vůbec posunout base camp - nebylo co řešit -  přece aspoň musíme namočit cepíny! No, namočili jsme je v potůčku u stanu O:) - počasí jen a jen zhoršující a na kopec dálka (stydím se tomu synonymu mojí lenosti!).

No, ještě, že jsme se neplahočili k Saser Kangri. Aspoň chápu, proč expedice nad 6 000 m a výše mají tři týdny na aklimatizaci - a komu se na to má chtít plýtvat časem. Takže pátý den pěkně dolů, do pohodlí kláštera. Vrchol Telthopu (na vrchol to ale určo lano i pikly chtít bude!) nechám dalšímu nešťastníkovy toužícímu po výškách...

Pobyt v klášteře nabral po návratu z kopce rychlý spád - nafotit Diskit, podívat se na písečné duny Hundaru, zamluvit taxík na nás a na (náš) odpad z gompy, vytopit hlavní modlitebnu, dát si poslední ranní pudžu a odjet... Co všechno se nedá za 48 h stihnout. Při odjezdu z kláštera nám oběma ukápla nějaká ta slza, protože mniši byli prostě jak pohádkoví dědečci (i mladíci! mlaďoši) z jiného světa. Vlídní, smířliví, usměvaví - prostě buddhisti se silnou vírou a nadějí v ohm-mani-padme-hum. Představa, že už s žádným možná nikdy neprohodím slovo o smyslu vesmíru mi doteď leží na mysli i na duši a rozhodně volá po další návštěvě. Ne kuli horám nebo motorce. Kuli neuvěřitelným lidem, kteří tam bydlí.