Dobrovolnická mise 2013

Do kláštera net, na kopec hned a na motorce jet
aneb dobrovolnická mise 2013

Výprava do Tibetu, nebo spíš do něčeho někde co z Tibetu zbylo nám hlodala myslí poměrně dlouhou dobu. Čínu návštěvou podporovat nechceme, v Nepálu je milion turistů, Indie je škaredá... Ale zas já bych na nějakou šesti/sedmi tisícovku rád, než budou děti.... Prostě začarovaný kruh. Už to vypadalo, že z Tibetu na mladá kolena nic nebude (s poznámkou pod čarou, že pak už Tibet stejně nebude)
Jak moc jsme se mýlili! I když ne ve všem...

 1020 img 7435

Část I, jak to vlastně začalo

Mise začala nenápadně, někdy ke konci roku 2012, kdy se mi zcela náhodou dostalo do ruky vydání oběžníku "Brno střed". Bezmyšlenkovitě listuji a zaujal mě obrázek Indky restaurující nějakou tibetskou malbu. Nedalo mi to a článek jsem přelouskal. Činnost Sdružení pro Tibet mě zaujala, ale ze všeho nejvíc mě zarazilo, ze hledají na další misi „ajťáka“... Nedalo mi to spát a nakonec jsme s přítelkyní dali hlavy na hromady a předsedu Sdružení v Brně vyhledali. No vypadlo z něj na prvním setkání tak strašně moc strašně chaotických věcí, že jsme to málem vzdali, ale zase možnost jet do Malého Tibetu, "kde je buddhismus ještě živý", navíc pobyt v klášteře, a navíc udělat něco smysluplného (a tím přidat svůj skromný hlas k hlasům mnichů upalujících se za svobodný Tibet), byla příliš lákavá . To, že k tomu přibude dlouhodobý úkol alespoň trošku udržovat na živu stránky Sdružení byla nenápadná třešnička na dortu.

Takže na co může Sdružení starající se o konzervaci tibetského umění a kultury chtít „ajťáka“? No natáhnout do kláštera net :) [a spravovat stránky Sdružení...] Že prý komunikace s mnichy je katastrofální právě kvůli technice. Mejlovat se s nimi prakticky nedá a pošta na takovou dálku funguje asi tak, že když se v srpnu pošle dopis se slovy "V červenci přijedeme", a v květnu vrátí neotevřen.. no uznejte sami.
Takže cíl je jasný. Teď to ještě ukuchtit. Do realizace se nenápadně vloudilo přepsání stránek Sdružení....

O několik měsíců později (to už byly ty stránky téměř přepsané) se začaly úkoly množit: výstavka fotografií z předchozí mise [plán, fotky, krátký záznam], natření některých částí kláštera „západní“ barvou (dodanou sponzorem na misi 2014, firmou PPG) aby se zjistilo jak ve tvrdých podmínkách Himálaje obstojí, zcivilizovat kuchyň, dovézt několik dárků Jeho svatosti, mladému převtělenci Bakulovi Rimpočemu a jeho vychovateli doktoru Sonamu Wanciukovi, postavit nové vodovodní potrubí, zcivilizovat jim zahradu, zpříjemnovat život restaurátorům zachráňujícm Bílou táru ve svatyni Lhacung.. a samozřejmě ten net.

Moji hlavní prioritou přesto interně zůstával ten net. Prostě výzva :). Vzhledem k tomu, že Diskit leží v údolí Nubra, což je oblast s omezeným přístupem v kousku země mezi Pákistánem, Čínou a Indií (indický stát Jammu & Kashmir) satelitní internet nepřipadal v úvahu. Také nehledě na cenu. Takže zbývaly antény - v rámci indické legislativy s maximálním dosahem cca 5 km...  No při pohledu na mapu mi připadly antény na solární pohon natažené přes lhadacký hřeben od "libovolného" providera + nějaký starý počítač z práce jako udělatelná věc. Ale pak se plán výrazně zjednodušil. V Diskitu se objevilo připojení (i když spíše offline než online)! A Diskit je přímou vzdušnou čarou od kláštera cca 3 km. Takže cíl je jasný, a nákup takovéhoto hardware (oproti původnímu plánu hračka).
Nakoupený a nakonfigurovaný dvě [http://www.i4wifi.cz/airgrid-m5-hp-airmax-outdoor-5-ghz-1x-lan-vc-23-dbi-antény_d2195.html, UBIQUITI:  AirGrid M5 HP AirMAX - outdoor 5 GHz, 1x LAN, vÄŤ. 23 dBi antény] a teď už jen doufat, že nám je na letišti nezabaví (a) je to Indie, (b) Leh je velmi přísně střežené letiště).
Pro zasvěcené - na notebooku byla Fedora Linux 19, v době instalace nejnovější vydání Fedory - takže naděje, že počítač nezničí sám sebe během pár spuštění a zůstane funkční a bez údržbový jsou velké! Krom věcí na net (přednastaveného thunderbirda s mejlama Sdružení) tam byla ještě pěkná dávka vzdělávacího softwaru - Marble, kEdu a další...

Odlet se mílovými kroky blížil a namnožené úkoly se redukovaly nebo naopak úspěšně chystaly. Vyzvedly se samolepicí plakáty na výstavku, zabalily se antény, zajistil se vyřazený noťas z firmy, koupila se dezinfekce do kuchyně, dovezly se barvy od PPG, vyzvedly se dopisy doktoru Wanciukovi a nakoupily dárky pro jeho svatost, mladého Bakulu, a vyměnili peníze na nákup potravin a případného doplňkového vybavení pro letoší misi (kteří tam již tou dobou byli a určitě trpěli hlady). A nakonec se 1. 8. 2013 i úspěšně odletělo.


Část II, cesta

Jak už to bývá, s Rusy a Indy to nikdy není lehké. Takže v Dillí marně čekáme na zavazadla. Nakonec se smíříme s tím, že prostě nepřijedou. Na přestup máme tak akorát tři hodiny, ale fronta ke ztraceným zavazadlům Aeroflotu je dlouhá. Úředník je sice mistr ve svém oboru a zvládal opravdu *hodně* lidí zároveň, ale i tak. Než člověk dostane formulář X25 ve dvou kopiích, sežene kulaté razítko A19 a hranaté C45 aby vyjednal formulář D40 a nakonec na něj zajistil razítko X1 a .. ono to chvilku zabere. Navíc jsme chtěli odvézt batohy kamsi do Kašmíru a to chtělo zase jiný formulář a další razítko a nakonec šílené vysvětlování. Výsledkem byla jakási pocuchaná kopie a úprk do zavřené brány našeho letu.

Po trošce diplomacie a příjemném zásahu indické armády jsme byli u nástupního mola včas a zbývalo už jen hodinu čekat přistaví letadlo... Prostě Indové :). I jsem v tom shonu zapomněl, že vezu nějaké antény. Let přes Himálaje byl více než příjemný a po důkladné prohlídce na letišti v Lehu (přece jen, dva turisti s vízem na měsíc bez zavazadel se jim úplně nezdáli) jsme nakonec vstoupili do Ladakhu.
Výběr ubytování v Lehu je obrovský. My si hodili kostkou v nejlevnější třídě a vypadl nám Guest House Otzal. Tato náhoda změnila směr nešťastného začátku, neb jak se později ukázalo, Otzal byl nejčistší, nejhezčí, nejluxusnější a +-i nejlevnější ze všech hotýlků, kterými jsme později prošli (včetně **** v Dillí) nebo kde jsme jen prostě byly někoho navštívit. Majitelé Otzalu byli tak neuvěřitelně vlídní a vstřícní lidé, že jsem se za Evropany styděl ještě víc než ve zbytku Asie. I zázemí kolem Otzalu (hlavně dvorek na ustájení motorek) bylo - prostě perfektní.

3571 img 0463-3572 img 0464

První dny proběhly víceméně nudně - aklimatizace, koukání po památkách Lehu, pokusy kontaktovat dr. Wanciuka (který mezitím odjel do Nubry), zjištění, že jeho svatost mladý Bakula odjel studovat na několik let do jižní Indie, půjčování motorky a koukání o vzdálenějších destinacích kolem Lehu [pozor, půjčení Enfielda na jeden den bez znalosti motorek se může nevyplatit, jednou nám prostě motorka odešla 50 km od Lehu na nemocnou baterku a museli jsme stopovat kamiony...] a samozřejmě občasné volání do Aeroflotu. Když nám třetí den potvrdili, že "zítra ráno" tam budou (ne, že bysme jim to věřili, ale pokus být musel...) naděje stouply a jali jsme se vyřídit povolení ke vstupu do Nubry. Pokus vyřídit si povolení sami jsme vzdali - finanční rozdíl 20 x 500 rupií je sice už znát, ale prostě buď tam úředník nebyl nebo nešel proud nebo něco jiného (..prostě Indie...) a tak to za nás vyřídila "cestovka" Global Explorer. A pravda vyřídila to příjemně. Permit měla hned, a jeep nám nakonec vyšel (neb jsme byly jaksi liší mimo skupinu a nadplán) jen pro nás dva. Což je v případě cesty asi tak kvalitní jako je přejezd Kardung La zaručená výhoda. Ráno jsme nabrali zavazadla na letišti (což  také není v případě tak střeženého letiště, na který létá jeden až dva lety denně tam a stejně tak zpět mimo "klasické příletové hodiny" zrovna lehký úkol) a rychle na "taxík". Za necelých 6 hodin (dva sesuvy kousek pod vrcholem průsmyku chvíli zdrží) jsme byli s tichým "wou" ve tváři v klášteře neb gompa je to vskutku impozantní.

1984 img 8038-1985 img 8039


Část III, klášter

Chvilku jsme jen zírali co to a kdy kde co a nakonec sebrali odvahu a bágly a šli nahoru. Nejdříve na nás všichni koukali co mi to tam, ale tak nějak "dav ví všechno" nás nakonec zařadili k "těm Čechům co tam občas něco dělají" (asi zaslechli klíčové slovo Dalibor) a začalo vřelé uvítání, následované ubytováním a ukončené komplikovaným seznámením s týmem restaurátorů.
Po vydrhnutí kumbálku a kuchyně jsme se přesunuli ubytovat na střechu s nadějí, že do rána se prach v pokoji usadí. Tahle náhoda nám zajistila nezapomenutelný zážitek v podobě nejkrásnější oblohy, co jsem kdy viděl (ať jsou dny sebe jasnější, večery bývají jasné jen výjimečně a tento pohled se nám víckrát nevyjevil). Ráno jsme se nastěhovali do pokojíku a začali zjišťovat co a jak výstavka, co a jak natírání, vymyslet jak vylepsit "prostor pro Evropany" a co a jak internet. S prvními dvěma nám vehementně pomáhaly indické studentky restaurátorství Wadzi a ukecanější Noori. Bez nich by komunikace s mnichy byla vskutku komplikovaná.

1106 img 8985
Zdánlivě nejjednodušší úkol - vylepšení našeho zázemi - se nám nepovedl. Ukázalo se že je to práce na plný úvazek, s mnohým plánováním a přípravami už v ČR, a pevnou rukou nad celým kolektivem. Ač se to při pohledu z okna nezdá, pořád je to centrální asie se všemi chorobami co k ní při troše smůly patří. Více než o sebe, je však potřeba se obávat dopadu jaký  naše kultura má na klášter a okolí. Západní kultura generuje obrovského množství odpadu, který pak (podle mnohých) "záhadně mizí", s trochou uvědomnění se recykluje. Indie recyklaci v malém  nezná, a tak zapadlý kousek světa jakým je Diskit už vůbec ne.  Zázreakem je sběrný dvůr kovu přimo v Diskitu, ale jakýkoliv jiný než organický (ten požerou okolní stáda nebo se dá založit kompost) a spalitelný (maximálně papír neb probíhá na ohýnku před klášterem a popel (a hlavně nespálené zbytky) se háže do řeky) odpad je v celém ladakhu zcela nezničitelný. Každý turista a Evropan (i ten který se za turistu nepovažuje) především by měl přiložit svoji ruku k dílu a co doveze (a snad i koupí!) by si měl i odvézt do Evropy (A praštit přez ruce každého kdo něco pohodí na zem). V souladu s tím by se měli měly být upraveny i prostory evropanů v klášteře, ale jak píšu není to lehký úkol.  A a ni mniši mu pořádně nerozumí, neb tímto neduhem netrpí.  Upřímně jsem se vedle úzkostlivé hygieny mnichů (a to jak o sebe, tak o kuchyni) styděl za všechny Evropany (a to hlavně za projíždějící turisty – i když pravda někteří z nich věděli k čemu je odpadkový koš) . Chjo chjo. Na net mi překvapivě stačila angličtina a po několika (několikadenních) výpravách byl poskytovatel jasný.
První ze všeho jsme vyrobili výstavu. Činnost to byla vskutku zábavná, neb mniši se na sebe prostě rádi koukají na fotkách. Takže nám pořád koukali přes rameno kdy a kde to sakreš vlastně pověsíme. A jak jsme pověsili všechno, nahrnula se tam půlka kláštera a všichni ukazovali a spokojeně se pochechtávali. Večer přišla velká vichřice a půlka obrázků (všechny, na které jsme znovupoužili staré provázky) odletěla. Ráno jsme staré provázky nahradili pro tento účel koupeným silonovým, vichřici, která přišla ob den už celá výstavka vydržela s bez problémů.

0942 img 7360
0965 img 7380

S natíráním už to bylo horší. Obecně jsme se báli, že chemické barvy mohou klášteru uškodit, takže jsme hledali místo, kde případná škoda nebude tak na očích, a hlavně, kde by ta barva opravdu mohla posloužit. Druhá potíž byla červená. Hned po letmém průzkumu jsme zjistili, že ten odstín je prostě špatný. Chtělo to trošku diplomacie, ale nakonec se taková místa našla. A s náležitým uspokojením můžu nahlásit, že ta bílá se fakt povedla. Navíc je v místě, kam opravdu hodně teče, takže snad i podrží.

1052 img 7470-1054 img 7472

1068 img 7486-1072 img 7490

Zato červenou jsme zbabrali. Kvůli touze vyzkoušet ji na co nejvíce površích, jsme natřeli i co jsme neměli a barva nám nevyšla na celou plánovanou plochu:( Ani odstín navíc neseděl. Šak koukněte sami na obrázky...

1344 img 76631924 img 7998-1926 img 7999

S výstavkou je spojena ještě veselá událost rozdávání fotek. Za svých několik výprav nashromáždil doktor Lebloch spoustu fotografií svých přátel mnichů. A protože ví jak rádi mají obrázky, tak po nás pěknou hromádku poslal. Rozdávání se ujali Norri s Wadzi (neb aspoň vědeli kdo je kdo a uměli volat jejich jazykem) a úspěch byl veliký. Všichni chtěi! Kdo nedostal byl smutný. Kdo dostal se veselil, kdo ddostal dvě podělil toho smutného. Nkonec měli radost všichni. Když už nic nedostali sebe, tak alespoň  z obrázků s kolegy:)

0976 img 7391

Po vyjednání podmínek u poskytovatele (500 Rs na měsíc, předplaceno na tři měsíce) a domluvení se na podmínkách s gondogem (net zamčený v zimní modlitebně a podepsání předávacího protokolu na anténky a počítač) to už stačilo nainstalovat. Jednu anténu k providerovi do hromady jačího... paliva a druhou na střechu nad zimní modlitebnu. Zatížit kabely a vuala - ono to jelo! Připomnělo mi to onu slavnou chvíli "queen Elizabeth is sending first e-mail",

1491 img 7749

 ale vážně to fungovalo. Z výpadku (jak netu tak proudu) se to vzpamatovávalo rychle a mniši po zaškolení (za dva dny výuky už se zvládli přihlásit do systému) opravdu zvládli poslat mejl! Jen to chtělo roztrhat tutoriál a napsat nový :).

1290 img 90671301 img 76281483 img 9148

1317 img 7637Průběžně s výše uvedenými činnostmi jsme se snažili vylepšit prostory Evropanů - v kuchyňce závěsné poličky na zeleninu (po zemi se občas proběhne centimetrová rybenka či horší neřád), třídění odpadu - spalitelný, biologický (na odvoz do Diskitu oslům a kravám) a nezlikvidovatelný, který jsme na konci pobytu naložili do auta a odvezli do Lehu. Tam mají (prý - čili spíše velká skládka) aspoň spalovnu. A samozřejmě sehnat uzavíratelné nádobky na věci alá cukr a sůl, aby po tom v noci nelezly rybenky, mouchy, a kdo ví co
Ani úkol "starat se o restaurátory" neupadl v zapomnění a snažili jsme se denně jezdit do Diskitu pro zásoby (což vážně komplikovali i mniši, kteří vždycky náhodně něco ukuchtili, a některé suroviny další den nepřežily:(). Ale za jídlo od mnichů to stálo - teda dokud bylo přejité teplem :).

 

1025 img 7440
mníšek na zádušním obědě

1267 img 7621

Slavnostní večeře na naši počest.... snad zaslouženě:)

 



Část IV, kopec

Na kterou šestitisícovku se vydáme nebylo vůbec jasné. Od nápadu pronajmout si oslíka a jít na nějakou vzdálenější (pronajmutí oslíka je celkem běžná věc, ovšem realizace zas tak jednoduchá není), přes šílené nápady vylézt na Saser Kangri, to skončilo pohodlnou šestitisícovkou nad klášterem - Telthop. V polovině "pobytu v klášteře" jsme se vydali prozkoumat terén, jestli vůbec bude Telthop dosažitelný. Nad klášterem stoupá pastevecká stezka a za nějakých 7 hodin po ní člověk dojde až do sedla (dřive tam začínal ledovec) v přibližně 5 000 m, odkud se dá odhadnout "že to nahoru půjde". Počasí bylo ten den milosrdné a slunce začalo pálit až po cestě dolů.

1214 img 75991199 img 7585-1200 img 7586Pak jednoho dne nadešel den D, sbalili jsme batůžky a ve 4 ráno vyrazili do 5 500 postavit "base camp". Počasí bylo opět milosrdné - až příliš! V poledne začlo sněžit. A prakticky už nepřestalo. Za týden i pastevci došli k závěru, že zima je tu a sehnali ovce a kozy (přes klášter - je těžké si přestavit tisícihlavé stádo koz a ovcí probíhající klášterem - a vidět to (a hledat zaběhnuté kousky) vážně stojí za to :) do údolí.

1607 img 7833nocni utok koz a ovci na klaster
Jen jaci zůstali na hoře (a mi doufali, že dolů nepůjdou přes nás). Druhý den výstupu jsme jen tak na lehko stoupali "kam až to půjde". Hanka mi začala odcházet na nedostatek kyslíku a jídla už po 200 výškových metrech, a já sám se vyfuněl tak do 6000 jen abych zjistil, že na Telthop to je ještě zatraceně daleko.

1661 img 7870-1672 img 7881

Rychle zpět do stanu, umělé dýchání Hance a doufání, že ráno snad bude počasí umírněnější. Počasí třetího dne rozhodně umírněnější nebylo a mokrý sníh a kroupy řídce padaly pořád dál. Tak jsme vzali cepíny a lano a šli na vrchol. Tentokrát jsme dali přes 6000 oba, a onen bezejmenný vrcholek, ze kterého jsme viděli přímou cestu k vrcholu můžeme označit za „náš“ vrchol. Hanka mrtvolka, já ještě kousek popošel, jen abych zjistil že na to, aby padl vrchol, je potřeba posunout base camp. A sněžilo a kroupilo– řídce, ale pořád. Otázka, jestli vůbec posunout base camp - nebylo co řešit -  přece aspoň musíme namočit cepíny! No, namočili jsme je v potůčku u stanu O:) - počasí jen a jen zhoršující a na kopec dálka (stydím se tomu synonymu mojí lenosti!).

1788 img 7905-1811 img 7928
No, ještě, že jsme se neplahočili k Saser Kangri. Aspoň chápu, proč expedice nad 6 000 m a výše mají tři týdny na aklimatizaci - a komu se na to má chtít plýtvat časem. Takže pátý den pěkně dolů, do pohodlí kláštera. Vrchol Telthopu (na vrchol to ale určo lano i pikly chtít bude!) nechám dalšímu nešťastníkovy toužícímu po výškách...

2008 img 80552020 img 9375

Pobyt v klášteře nabral po návratu z kopce rychlý spád - nafotit Diskit, podívat se na písečné duny Hundaru, zamluvit taxík na nás a na (náš) odpad z gompy, vytopit hlavní modlitebnu, dát si poslední ranní pudžu a odjet... Co všechno se nedá za 48 h stihnout. Při odjezdu z kláštera nám oběma ukápla nějaká ta slza, protože mniši byli prostě jak pohádkoví dědečci (i mladíci! mlaďoši) z jiného světa. Vlídní, smířliví, usměvaví - prostě buddhisti se silnou vírou a nadějí v ohm-mani-padme-hum. Představa, že už s žádným možná nikdy neprohodím slovo o smyslu vesmíru mi doteď leží na mysli i na duši a rozhodně volá po další návštěvě. Ne kuli horám nebo motorce. Kuli neuvěřitelným lidem, kteří tam bydlí.



Část V, motorka

Cesta z Diskitu do Lehu byla sice bez závalu, ale pro změnu se závějemi. Chudáci motorkáři! Ne jeden vzdal a musel naložit spolujezdkyni do projíždějících aut. My jsme vyfasovali slečnu z Izraele – nastoupila, pravda poděkovala, ale pak najednou  nasadila sluchátka a to byl zdvořilosti konec. O den později jsme potkali v Lehu i jejího přítele - ten se na nás aspoň post mortem usmíval jak divý - takže se nakonec přes Kardung La probojoval.

Zatímco některé okolní průsmyky zapadávaly prvním sněhem a jiné už svoji čepičku ztrácely, my jsme trávili čas v Lehu hledáním motorky. Ukázalo se totiž, že najít „pětistovku“ v dobrém stavu je potíž – vlastně už jen najít „pětistovku“ byla potíž! Nakonec jsme jednu našli v zapadlé boční uličce - a na rozdíl od ostatních motorek vypadala fakt dobře.

2249 img 0423-higlandriders1front

Na majitele jsme čekali dobrých šest hodin, ale vyplatilo se! Club de higland riders jsou totiž jediní, kdo půjčují Bullet Machismo - což je  bullet bez elektriky. Rozhodně nejlepší  motorka, kterou jsme v Lehu vyzkoušeli. Chlapík nám všechno vysvětlil, ukázal co se může rozbít, dal nám náhradní díly a nářadí (jako *jediný* ze všech místních půjčoven se o nás i motorku opravdu postaral). Nakonec vyhrabal někde i poslední rezavý nosič na věci a mohli jsme vyrazit.

Náš první cíl bylo jezero Pangong, cesta z Lehu po Manali-highway je monotónní, jen vás občas probudí půlmetrová díra, spadlý balvan nebo stádo krav. Legrace začíná v polovině stoupání do Chang-La,kde končí asfalt. Na vrcholu Chang-La je velmi příjemná čajovnička a nádherný výhled směrem do centrálního Himaláje. Ovšem řidičské dobrodružství zde teprve začíná. Celá cesta až k jezeru je střídavě kamenná, asfaltová nebo žádná. A i asfaltové části překvapí písečnou dunou (nejvyšší měla metr!) nebo brodem (nejhlubší měl půl metru(!) - ale nebojte, Enfield to zvládne ). Pokud vám neumře motorka jako nám, dojedete do "ekotábora" před setměním. Samotný tábor a okolí  poskytuje všechny druhy ubytování od 500 Rs do 5 000 Rs... Ovšem nezdálo se mi, že by se nějak výrazně lišily. Samotný Pangong lake je vtělením nádhery a vyplatí se vstát se sluncem. I když prostor kam vás pohraničníci pustí není nijak velký, stojí za projetí.

 

2513 img 9655

Po nabažení se jezerem jsme zamířili opět k Chang La a odtud k Tso Kar. Před městečkem Karu jsme se stavili do pokrokové gompy, která se změnila v muzeum - ač krásné, myslím, že to mnichům uškodilo (pozn. - probíhali zde restaurátorské práce nám neznámé evropské organizace a mniši sami nevěděli, kdo to název toho kdo to udělal). V Karu oběd, a vzhůru směrem na Tso kar - s odpolednem přišly bouřky a tak jsme byli rádi, když jsme narazili v půli cesty na Tanglang-La na guesthouse. Bylo to ne zrovna levné ubytování u manželů ve středních letech, relativně vytížené cestovkami z Lehu právě směrem na Tso Kar. Svítání nás další den potkalo na vrcholu Tanglang-La, který udržuje ve stavu průjezdném pro náklaďáky armáda Nepálců. Čajovna na vrcholu bohužel před několika lety vyhořela, ale po sjezdu ke křižovatce Manali-Tso Kar vás rádi pohostí místní Nomádi.

2948 img 8464

Jezero Tso Kar je nedostupné a nádherné. Přilehlá jezírka jsou ještě nedostupnější a nádhernější. Samotná hlavní cesta mezi nimi je motorkářský zážitek - je nová, vede po dně bývalého jezera a jen mírně  zatáčí. Celý křehký ekosystém vlastně hyzdí jen naše přítomnost (:-)), a tak tiše (na Enfieldu?!?!!?) mizíme směrem ke Tsomoriri. K Tsomoriri snad jen tolik, že cesta na něj se na otočku nevyplatí. Je to drkocání nezáživnou krajinou po opravdu hnusných (ani ne obtižných, ale prostě škaredých) cestách.  Samotné ubytování tam je mizérie, ale pokud by se někdo vydal na trek na okolní kopce, pak stačí.

2920 img 8436-2929 img 8445
3463 2012 08 07 leh g08Nám se tam tak nelíbilo, že jsme to rovnou otočili a jeli zpět do údolí Indusu, kde se občas najde špinavá špeluňka na přespání. Další den už pouze jízda údolím  indu o docel adobré a nefrekventované silnici. Pár kilometrů od Lehu se začli šíleně množit lidé. Po silnicích v davech, v autobusech plných až na střechu a dál, mniši, a dokonce i mnišky (miši z ženských klášterů - tedy ženy - a taky do hola). 5Íkame si co se to tam děje, a pak to vidíme – obrovské shromáždění lidu na pláni u silnice, a koho neposlouchají – Dalajláma ukončil svoji meditaci ve zdejších končinách veřejnou pudžou. Celý ohromení dojíždíme do Otzalu, a dozvíme se že zítra již pudža nebude. Ale i tak, vidět její konec stačil.

Jízda na Enfieldu Ladakhem je něco, co se nedá nahradit ani přenést a doufám, že válečné napětí v oblasti ustoupí a my se tam budeme moci vrátit a přijet k Pangongu z východu nebo dojet údolím Shyoku až k ledovcům pod Saser Kangri.

Poslední den v Lehu jsme strávili odpočíváním, výběrem jídel, která jsme ještě neochutnali, a vracením motorky - holt jsou to De Higlindand Riders, u nich zákazník čeká na ně - a přesto to za jejich stroje stojí :). Nakonec nám nezbylo nic jiného než se v šest ráno rozloučit s naším milovaným Otzalem a nechat se odvést na letiště. Let měl dvě hodiny zpoždění kvůli jakýmsi pákistánským leteckým manévrům, ale odlet dobrý všechno dobré. Poslední výhledy na Himálaje byly rozhodně honosné rozloučení.

3583 img 8562


Část VI, Dillí

Jake bylo nase(kez by jen nase!) rozcarovani na Mezinarodnim letisti v Dili, kdyz jsme zjistili ze *zadne* zavazadlo nedorazilo.Pry byl moc silny vitr, a tak zavazadla dovezou zitra rano (rzotridi zitra odpoledne, doveezou zitra vecer....ajaj). Nejden vietnamec zacal rozdavat facky, ale Indicka byrokracie prekvapive funguje, a tak jsem se vydali do utrob Delhi jen s penezma a usmudlanym papirkem s popisem nasich batuzku a razitk E18 i X45...
Prvni co cloveka napadne po opusteni klimatizovane hay letiste je horko, dusno a 100% vlhkost. Mozna bych uvital radsi doterne taxikare - techse da aspon zbavit. Cekani na autobus jez za 75rs spojuje letiste a centrum ubiha nekolik hodn za pozorovani mistniho (vskutku exotickeho) ptactva.

3671 img 8587

Nasledna navsteva Halvniho nadrazi je docla sokem, neb vlak do agry  je zda se vyprodany, a fronta na lokalky je mimo evropanovu schopnost. Nas unik ze  hord mistnich.. ciaknu (ano v delhi je jich 10 000 000) zajisti az agent cestovky. Ne ze by byl mili nebo levny, ale ma auto s klimatizaci. Cena za jendu noc v hotleu, auto s ridicem do agry a zpet - 10000rs ... No budiz. Halvne ze se pohneme.
Dalsi den - Taj-Mahal - prelozeno jako Obrovske-Zklamani. Taj-MAhal za to proste nestoji. Vlhko, spina a anvic vsude ti .. cikani... Ale vesmes slusni. Obcas nejakyten Droedar nebo slon.. Ono je na co koukat. A nakonec i ten tajmahal je hezky aspon na fotkach.. Odpoledne RedFort - pevnost naproti tajmahalu, stejne nezazivna jako TajMahal, jen clovek nemel tak prehanan ocekavani.

  Odpoledne zpet do delhi - nas mili ridic Viki nas jeste provezl po pamatkach v Delhi kde stacilo vyskocit a kouknout, a nakonec az k pesi zone na ktere jsme meli najit nas hotylek a v nem nase batuzky. Jak ja se  tesil na kartacek! A co teprve hanka! Najit hotylek se ukazalo jeko velmi obtizne, a zjisteni ze v nemnejsou zavazadla jako velmi smutne.  Nakonec jsme pred mumrajem trziste utekli do hotelu Vivek, a za prijatelny peniz se najedli i schovali pred vlhkem a horkem.
Po telefonatu na letiste, kde nam slibili ze nase batuzky na letisti opravdu maji, a ze az tam budem nam je daji, jsme vlastne byly radi ze nemusime trjadat prez Dili v plne polni. Nasledovala Ruda Pevnost - sama o sobne o nicem, ta v asgre je hezci, ale hned pre d ni je moc krasny Hindusiticky chram. Pak poksu pouzit metro - maji tam sice klimua le tech.. indu...je na tak malem prostoru tak moc ze je lepsi vzit riksu. NAsledovalo narodni muzeum, pekne - hlavne skvela ochrana pred polednim monazunem. A odtud kousek do Lodhi Garden. Pokud cele Dili stoji za .. kulove, pak Lodhi garden za to stoji. Stoji za to priletet do Delhi rano  a odletet z nej vecer. Nadherna fuana flora, schovavajici nadherne pamatky Mughalske architektruty. Cely den by na ne byl malo! Ale ans lakal jeste Quatab Minar  - coz se ukazalo ze jsouLodhiGArden bez rostlin, s jeste krasnejsimi pamatkami. Sice narozdil od zahrady se vstupnym, ale i tak – nadhera!

4098 img 0782-4101 img 0785

Z quatub minar jetse trziste a zahrada peti smyslu - v porovnani s Lodhi garden maly enmsyslny koutek zelene. Odtud riksou za nehoraznych 300rs na okraj mesta, a doufat ze to misto kde nas vyodil je opravdu zastavka kde nekdy pojede autobus na letiste. Nelahal :) Se soumrakem opravdu dostavame nase batuzky, a... coto! NA letisti v delhi je sprcha - luxusni sprcha! Za "pouhych" 400rs (dalo se kartou)  30minut balha.. Do odjezdu sest hodnin.. Zcivilizovat se bylo nasi obcanskoupovinosti.
Z cele cesty domu pak snad uz jen tolik ze ve vidni, nam poprve za vsechny  lety prijeli i zavazadla :)

 

Fotečky můžete shrnout v galerii - http://fortibet.cz/index.php/cs/foto-video/category/35-dobrovolnicka-mise-2013  - zdraví Hanka a Jirka

Přepínač jazyků

Náhodný obrázek


klášter Tikse, gokhang : Plombu nad ztrátovým defektem vyzdobil kdosi lehkými a jistými tahy obrazu...
Image Detail
Go to Top